Doby, kdy byly ulice plné dětí, jsou dávno pryč. Jen těžko by člověk dnes hledal skupinku chlapců běžících v odpoledním ruchu přeplněnými ulicemi za novým dobrodružstvím. Děvčata skákající přes gumu nebo jen prostě debatující nad každodenními problémy se z ulic také vytratily. Chlapci běhají dnes vsedě u počítače a všechny dříve běžné zážitky jim přece zprostředkuje virtuální realita. A děvčata? Nové drby si přece mohou jednoduše sdělit pomocí mnoha komunikačních aplikací bez toho, aniž by se musely zvednout z postele. Ne všechny děti jsou ale dnes naštěstí takové a čest výjimkám rozhodně nelze upřít.
Některé z nich se totiž nenechali ovládnout světem moderních technologií a neudělali z nich pána svého volného času, ale pouze dobrého služebníka. A některé další z nich se od obrazovek umí ještě odtrhnout. Co ale v dětství dříve dělali dnešní stařenky a dědečci? Po příchodu domů aktovka byla zahozena do kouta a další kroky směřovaly ven do ulic. Někteří však s nezbednostmi začali již ve školní budově. Předbíhání ve frontě na oběd dětem vydrželo dodnes a jízdy po zábradlích schodiště by ještě někteří snad ze vzpomínek také zvládli vylovit. Právě venku po školní výuce však začal pravý kolotoč zábavy.
Skákání panáka nebo již zmiňované cviky přes gumu byly oblíbenou aktivitou hlavně u menších děvčat. Ty se však zapojily i do kreslení křídami po chodníku a pletení věnečků z lučních květů. Pro chlapce však takto jednotvárné a nudné činnosti určitě nebyly. V lepším případě se někde schovali s fotbalovým míčem a strávili odpoledne běháním po hřišti, opravdová zlobidla však svými běhy křižovala ulice a pídila se po dobrodružství, a to často velmi nebezpečném. Ačkoliv jsou tyto doby dávno pryč, vzpomínky na ně stále zůstávají a babičky s dědečky je ve vyprávěních předávají dále svým vnoučatům.